I want you, angel of Hell - Chapter ONE

28. dubna 2009 v 20:32 | Sayuri-chan |  I want you, angel of Hell
Jen co jsem vešla do třídy, hned se na mě upřelo několik nenávistných pohledů. Přešla jsem je hlubokým nadechnutím a tiše jsem zaplula do svojí lavice. Se svou nejlepší kamarádkou Hinatou sedím v poslední řadě vlevo v rohu, já jsem přímo u okna izolovaná před zbytkem třídy.


Vyndala jsem si učebnici a sešit a smutně pohlédla na prázdné místo vedle mě. Hin je nemocná, psala mi to ráno.
"Sakuro!" zavolal na mě blonďáček a vesele mi zamával. Jen při pohledu na něj mi stoupla nálada.
"Naruto," usmála jsem se na něj.
"Trochu života do toho umírání!" zašklebil se a mně zacukaly koutky.
Naruto Uzumaki byl už od základky můj nejlepší kamarád. Dokázal mně rozesmát, povzbudit i dodat odvahu. Ale ani on nedokázal zastavit teror, který jsem musela snášet prakticky pořád. Možná by se mu to povedlo, ale to bych mu to nejdřív musela říct.
Určitě aspoň tušil, že něco není v pořádku, ale neodvažoval se nic říct. A já mu za to byla opravdu vděčná. Stejně jako Hinatě a ostatním.
Nechtěla jsem, aby se v tom dloubali. Ještě víc než Karin, její kamarádky a svou matku dohromady jsem nesnášela právě řešení takovýchto sporů. Byly tak zdlouhavé a kdyby se to neobrátilo v můj prospěch, bylo by to ještě větší peklo než doteď. A mně tohle upřímně řečeno opravdu stačilo.
"Kdepak jsi nechala svou bodyguardku?" křikla na mě Karin posměšně.
"Sklapni!" zařval na ni Naruto a přisedl si ke mně do lavice, na místo kde obvykle sedává Hinata.
"V poho?" zeptal se mě s úsměvem.
"Nemusíš se mě zastávat," smutně jsem se pousmála. "Jsem na to zvyklá."
"Nekecej blbosti! Jsi moje kamarádka a přátelé si pomáhají!"
On sám to nevěděl, ale jen tahle prostá slova mě už tak dlouho držela při životě. Jen tahle obyčejná věta mě vždycky přinutí bojovat a nevzdávat se. I teď.
"Děkuji, Naruto," špitla jsem potěšeně a povytáhla si rukávy kousek přes zápěstí. Vždycky jsem nosila trička s dlouhými rukávy, aby nebyly vidět četné modřiny a šrámy, které mi pokrývaly téměř celou pokožku na rukou.
"Slyšela jsi, že má přijít novej kluk?" zeptal se mě.
"Ano, slyšela," přikývla jsem, avšak nijak nadšeně. Určitě to bude další člověk, který mi bude kazit život a bude z toho mít náramnou legraci. Karin se o to rozhodně mile ráda postará.
"Třeba se konečně najde někdo pro tebe," snažil se mě povzbudit.
"Pochybuji," povzdychla jsem si. "Bude to nějakej frajírek, který o mě ani pohledem nezavadí, ani kdybych mu před nosem pobíhala nahá."
"Já bych určitě zavadil," zavtipkoval, ale moje tvrzení nepopřel. Věděl, že to byla z devadesáti procent pravda.
"Ty si radši hleď Hinaty," poradila jsem mu. "Jednou tu není a ty už něco zkoušíš na jiný, styď se!"
Oba jsme se rozesmáli. Moc dobře jsem věděla, že mu na Hinatě záleží mnohem víc než na sobě samém. Však taky trvalo pěkně dlouho, než se dali dohromady. A přitom do sebe oba byli úplně zbláznění.
Náš smích přerušilo zvonění na hodinu. Naruto se rozloučil, odešel do své lavice a já zase osaměla. Pohlédla jsem z okna a utekla do svých vymyšlených světů.
Až zavrzání dveří mě probudilo. Automaticky jsem se postavila a celá třída udělala to samé, abychom pozdravili přicházejícího profesora.
"Dobré ráno, sedněte si," pozdravil nás a chvíli bylo slyšet jen šoupání židlí, jak si všichni zase sedali.
"Jak už jistě víte," začal. "Dnes do naší třídy přijde nový student. Byl bych rád, kdybyste ho přijali mezi sebe a..."
Jeho výklad však byl přerušen, když se znovu otevřely dveře.
Pomalu jsem k nim pohlédla. Doslova jsem oněměla, když jsem spatřila onoho nového spolužáka. Nevěřila jsem svým očím, dokonce jsem se i štípla, jestli se mi to jen nezdá, ale nezmizel. Ladně kráčel od dveří hlouběji do třídy a ignoroval přitom vzrušené šeptání veškeré dívčí populace. Volné černé džíny a lehce průhledná bílá košile skrývaly jeho určitě neuvěřitelně nádherné tělo. S jeho vlasy si hrál větřík, který sem profukoval otevřenými okny, ale mně se zdálo, jako by jednotlivé pramínky havraních vlasů nadzvedala spíš nějaká magická síla než obyčejný vítr. Jeho krása byla naprosto nepopsatelná.
A pak trošku natočil hlavu směrem k sedícím studentům a jeho pohled utkvěl na mně, v mých očích. Ztuhla jsem, zorničky se mi rozšířily a po zádech mi přeběhl mráz. Tak propalující čerň jsem ještě nikdy neviděla. Jeho oči zabíjely a studily jako led, ale skrývaly i nezkrotnou vášeň a spalující touhu. Aspoň tak jsem to cítila já, když jsem se do nich ponořila.
Nevěděla jsem, jak tomu bylo u mých spolužaček, ale já jsem při pouhém pohledu na něj zkameněla a nebyla jsem schopná jakéhokoli pohybu nebo slova. Oční kontakt se mnou udržel jen chvilku, ale mně to připadalo jako dlouhé roky. Cítila jsem se, jako bych se vznášela, v žaludku mě šimrali motýli a jeho oči propalovaly jak rentgen.
Pak ze mě jeho pohled sklouzl a já jsem se vrátila zpět na Zem, zcela rozhozená. Vůbec jsem nevěděla, kde jsem, dokonce ani kdo jsem, tak mě uchvátil. Když se ode mě odvrátil, na chvilku jsem v jeho očích zpozorovala mně neznámý záblesk. Buď mě právě odsoudil nebo... nebo co? Co jiného by si mohl myslet? Jsem jen ubohá holka, co si nechá všechno líbit. Byl tak klidný, vážný a chladný. A hlavně tak neuvěřitelně krásný. Kdybych ho musela charakterizovat jen jedním slovem, volila bych: "anděl." Opravdu jsem se divila, že mu na místě nenarostla křídla a on jednoduše neodlétl pryč.
Pořád jsem uvažovala nad tím podivným zábleskem v jeho černočerných tůních. Určitě viděl, že mě docela okouzlil, ale co si o tom myslel? Vedle něj jsem si připadala ještě menší a bezcennější než jindy. Byl tak okouzlující, nechápala jsem, že by někdo jako on vůbec mohl jít mezi obyčejné lidi, kteří navštěvuj naší školu.
"Chceš o sobě něco říct?" zeptal se ho Kakashi.
Zpozorněla jsem a napnula uši. Chtěla jsem se o něm dozvědět co nejvíc.
Pokrčil rameny a otočil se k nám čelem. "Mé jméno je Sasuke Uchiha."
Bože můj, i jeho hlas byl tak nádherný. Doslova sametový. Hltala jsem každé jeho slovo, každou odmlku, zaregistrovala jsem každý jeho nádech i výdech.
Bylo mu osmnáct, rodiče i bratr mu už dávno zemřeli a... vlastně to bylo všechno, co o sobě řekl, ale mně prozradil daleko víc. Tajnůstkář, samotář, miloval svou rodinu a určitě mu moc chyběla.
Já nemám rodinu, stejně jako on, pomyslela jsem si.
Přesně v tu chvíli na mně utkvěl očima. Trhla jsem sebou a zírala na něj. Nemohla jsem za to, mozek pracoval a radil mi, abych se okamžitě vzpamatovala, ale tělo a srdce bylo proti. Zdroj mého života toužil po jeho lásce, moje tělo zase po tom jeho. Ještě nikdy jsem nechtěla tolik cítit něčí dotek jako ten jeho. Dala bych všechno, všechno na světě za jeho polibek. Ale ne, všechno ne. Své přátele nikdy za nic.
"Běž se posadit, Sasuke," vybídl ho Kakashi.
Znovu jsem zkoprněla. Volné místo bylo jen u Ino, mé kamarádky, u jejího kluka Saie, který se se mnou také přátelil, u Karin a nakonec i u mě. Jasně, seděla jsem s Hinatou, ale jak to může cizí člověk vědět, když je vedle vás volné místo, že?
Rozhlédl se a vykročil do zadní části třídy. Přešel Karin, která málem zkolabovala a zamířil směrem - ke mně? Ne, to není možné. Určitě jde k Saiovi, který sedí přímo přede mnou. Ano, to je ono, sedne si k Saiovi a konec. I tak mi ale přes záda přeběhl mráz. Pomyšlení, že bude tak blízko, mě vzrušovalo a děsilo zároveň.
Už mu zbývalo jen pár kroků, když mi k nosu zabloudila vábivá vůně, kterou kolem sebe roznášel. S přivřenýma očima jsem se nadechla.
"Můžu?" zeptal se mě najednou.
Vytřeštila jsem na něj oči. On si chce sednout ke mně? Ke mně? Ne, to se mi jen zdá, určitě jen sním. Když na mě upřel ten svůj pohled, došlo mi, že je to skutečnost.
"Uh... promiň, ale tohle místo už je... obsazené. Kamarádka je nemocná," vypadlo ze mě.
"Aha." To bylo jediné slovo, které vypustil ze svých dokonalých úst.
"Sedni si sem," ozval se Sai, sám se bleskurychle zvednul a odešel k Ino. Už dlouho si k sobě chtěli sednout, ale Kakashi to nedovolil. A taky moc dobře věděl proč. Chtít, aby ti dva nekecali, bylo asi něco jako vedle Naruta položit misku s Ramenem a chtít, aby ho nesnědl, když má hlad. Kakashi ale teď nic nenamítal, jen je obdařil zamračeným pohledem.
"Dík," poděkoval Sasuke a sednul si přímo přede mě.
Zírala jsem na jeho záda. Opravdu jsem právě odmítla to nejhezčí stvoření pod sluncem? Jak se mi to u všech svatých povedlo?
Očima jsem sklouzla k jeho pravému rameni. Ze strany na něm měl tetování. Sice měl delší rukávy, ale jak už jsem říkala, jeho košile byla trochu průhledná, takže šlo vidět. Nebylo barevné, jen černé a mělo roztodivný tvar. Upoutalo mě, ostatně jako všechno na něm, přimhouřila jsem oči a podrobněji si ho prohlédla. Jen jedna část mi něco připomínala - křídla, jinak to byly jen zvláštní ornamenty. Přesto jsem ale měla pocit, jako by to znamenalo mnohem víc, než to vypadalo. Něco mi říkalo, že právě z toho vyzařuje jeho magie, jeho nadpřirozenost.
Pak jsem uviděla něco jiného. Karin, která se na mě vražedně zamračila. Hned mi to bylo jasné. Našla si další důvod, proč mě zmlátit.
"Už dost," zašeptala jsem si pro sebe.
Sasuke přede mnou se nepatrně pohnul. Že by mě slyšel? Nemožné. Ani já jsem neslyšela svá slova, tak jak by mohl on? Byla to jen prostá shoda okolností, nic víc.
Látku jsem už uměla, takže jsem si vzala kus papíru a začla si něco čmárat. Prostě jsem jen tak tužkou jezdila po bílém papíru a nic nevnímala. Hlavu jsem měla plnou Sasukeho.
"Sakuro," oslovil mě najednou Kakashi.
Lekla jsem se a upustila papír se svým výtvorem. Ani jsem nevěděla, co jsem nakreslila, ale to už se papír snesl na zem pod Sasukeho židli.
Nevěděla jsem co dělat. Z jedné strany Kakashi, který očividně čekal na odpověď, z druhé Sasuke, pod kterém se válela moje čmáranice. Celá třída na mě navíc civěla, teda až na Sasukeho a jejich pohledy byly povětšinou nepřátelské. Co byste v té situaci dělali vy, hm?
Pak se Sasuke sehnul a jeho prsty sevřely můj papír. Zvednul ho a přelétl ho očima, pak se otočil a podal mi ho. S roztřesenýma rukama jsem ho od něj převzala a konečně jsem se podívala, co jsem vlastně vytvořila. Vyděšeně jsem vytřeštila oči na ostrý nůž v loužičce krve.
Jak jsem něco takového mohla udělat? pomyslela jsem si zmateně a rychle jsem ten obrázek zmačkala. Co to mělo znamenat? Že by se mě zase zmocnila nálada zabít se? Blbost! To přece ne... už ne...
"Sakuro!" probral mě Kakashi ostrým hlasem z úvah.
"Ano?" hlesla jsem.
"Odpovíš mi?"
Sklopila jsem hlavu. Vůbec jsem nevěděla, na co se mě ptal.
"Můžu já, pane profesore?" uslyšela jsem Sasukeho.
"Jistě," souhlasil náš třídní.
Proč mi sakra pomohl? napadlo mě. Pak jsem zaregistrovala udivený pohled Naruta. Lehce jsem zavrtěla hlavou a on se zase otočil. Ale já jsem věděla, že odpovědi neuniknu.
"Saky!" zavolal na mě hned po zvonění a hned stál u mé lavice. "Co se stalo?"
"Nic," odpověděla jsem.
"Víš, že tě znám moc dobře na to, aby mě to přesvědčilo," zavrtěl hlavou. "Opravdu, co se děje?"
"Nic," namítla jsem znovu chabě.
"Ježkovi zraky! Jsme snad přátelé, proč mi to nechceš říct?"
Můj pohled automaticky sjel na Sasukeho sedícího přede mnou. A Naruto si toho všimnul.
Potěšeně se usmál. "Tak už konečně, jo?" zasmál se.
Jen jsem se smutně usmála.
"Vždyť je to super zpráva!" radoval se.
"Jak pro koho," zamumlala jsem.
"Někdy jsi příšerně pesimistická."
"Spíš ty jsi pořád přehnaně optimistický."
Rozesmál se. "Možná," uznal pak.
Usmála jsem se, ale hned jsem zase zvážněla. Sasuke i přes to, že se do něj nejspíš zamilovaly všechny svobodné holky, možná i zadané, seděl sám. Dívky stály na druhé straně třídy, pozorovaly ho a vždycky, když se pohnul, vzrušeně zapištěly. Ony ho vnímaly jen jako krásného kluka, což určitě byl, ale já v něm viděla mnohem víc. Nedokázala jsem to popsat.
Naruto si všimnul, že ho nevnímám a dívám se na Sasukeho.
"Proč ho neoslovíš?" zašeptal mi do ucha.
"Šílíš?!" vyhrkla jsem stejně tiše.
"A proč by ne? Pořád je to jen člověk."
"Naruto, ne!" vykřikla jsem, ale bylo pozdě. Zvednul se a hned byl u Sasukeho.
Bože můj, hlavně ať neplácne nějakou blbost, prosila jsem v duchu.
"Ahoj," pozdravil ho. "Já jsem Naruto Uzumaki. Nechceš se k nám přidat?"
"Jestli vám to nebude vadit," pokrčil rameny, pomalu se otočil a znovu na mě upřel své pronikavé, úzké oči.
Přestala jsem dýchat, srdce se mi zběsile roztlouklo. Byl tak neuvěřitelně nádherný. Řekni, kdo jsi? honilo se mi hlavou. Nemohl být člověk. Opravdu mě napadal jen anděl, ale to byla zase hrozná blbost. I kdyby anděl byl, což mi připadalo tak hrozně nereálné, co dělal tady, v tomhle městě, v téhle škole? Proč tu byl?
Najednou přimhouřil oči a zamračil se.
"Promiňte, ale už musím jít," omluvil se s pohlédnutím na hodinky a rázem byl pryč.
"Vždyť jsem to říkala, Naruto," hlesnula jsem a smutně jsem pohlédla ke dveřím, kterými vyšel ven. "Pro někoho, jako je on, prostě nejsem dost dobrá..."
Naruto jen smutně sklopil oči.

Next >>> Chapter TWO - Sen nebo skutečnost?

Tak čo, páčilo sa???????????????
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kasumi Kioko  SB  *zivot je penis  a my sme jeho spermie* Kasumi Kioko SB *zivot je penis a my sme jeho spermie* | Web | 28. dubna 2009 v 20:37 | Reagovat

noo uz mas ale su katastrofalne tajze nic ale pokus bol musis uznat XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama